Od religionistiky k arabštině
30. 11. 2010
Když jsem se ve čtvrtém ročníku gymnázia rozhodovala o tom, na jakou vysokou školu se přihlásit, řídila jsem se jedním hlavním kritériem. Chtěla jsem studovat cizí kultury. Nechtěla jsem zůstávat v oboru, který by byl zaměřený na jednu jedinou činnost či studium jednoho jediného problému, ale chtěla jsem se toho dozvědět najednou co nejvíce. Vždy jsem ráda cestovala a díky svým rodičům, kteří byli přímo blázni do poznávání exotických krajů, se mohla po světě už docela dost porozhlédnout. Každá nová krajina, kterou jsme poznávali, ve mně něco zanechala, a tak jsem i při svém studiu chtěla alespoň virtuálně cestovat. V úvahu proto připadaly dva obory – kulturologie a religionistika. Kulturologie svým zaměřením však spíše spadala k antropologii a empiricky orientovaným výzkumům a vědám, zatímco religionistika se pohybovala na hranici blízké filosofii. A jakožto dcera matky, která fungovala několik let jako učitelka filosofie a etiky na středních a vyšších odborných školách, jsem něco v genech z filosofie podědila, rozhodla jsem se primárně zaměřit na úspěch u přijímacích zkoušek na religionistiku. Religionistika jako věda o náboženstvích a náboženských systémech je s filosofií spjata v tom smyslu, že u některých starých i současných národů není zřetelná hranice v tom, kde začíná a končí jejich náboženství a začíná a končí filosofie. Jedná se pak spíše o filosoficko-náboženské systémy. Na přijímací zkoušky jsem se připravovala podle zadaných kritérií z fakulty, načítala knihy, docházela na přípravné kurzy z humanitních věd a viděla, že jsem si vybrala skutečně obor, který mě baví. Sama jsem nebyla přívržencem žádného náboženství, a tak jsem mohla jednotlivé víry studovat jako objektivní pozorovatel. Své jsem si tak našla jak v křesťanství, židovství, východních vírách i v šamanismu.
Na fakultu jsem skutečně byla přijata a postupem času jsem se přirozeně začala profilovat směrem k určitému tématu a studiu jednoho náboženství. Tím náboženství se pro mě stal islám. Náboženství, o němž se v současné době snad nejvíce diskutovalo a které v lidech vypěstovalo mnoho předsudků. Díky pečlivému a objektivnímu studiu arabského duchovního světa jsem se mohla přesvědčit, že je muslimská víra často západním světem zjednodušována a zredukována pouze na oblast arabských teroristů. Přesto jsem se i já sama musela vyrovnávat s negativním vztahem, který jsem v určitých chvílích k arabské kultuře cítila. Dlouho jsem si ji představovala jako oblast, v níž jsou ženy nesvobodné a lidé vírou zaslepení. Na druhou stranu jsem ale pochopila, že arabská kultura je mnohem složitější a její tradice vychází z velice svobodomyslných kořenů. Staří arabští myslitelé, kteří se věnovali zejména matematice, přírodovědě a astrologii se stali vzorem pro řeckou západní kulturu, ze které se vyvinula současná Evropa. Byli vzdělaní, načerpávali znalosti z okolního světa, byli otevření vůči cizím myšlenkám. Přestože jsem nijak neobhajovala chování náboženských fanatiků, věděla jsem, že existuje i trochu jiný arabský svět, který je tradiční, ale svým způsobem otevřený a velice vzdělaný. Stále častěji jsem se rozčilovala, když jsem viděla, jak zjednodušujícím způsobem jsou nám podávány informace o arabském světě a jeho náboženství. Rozhodla jsem se proto již na začátku druhého ročníku začít psát bakalářskou práci o mediálním obrazu islámu v české kultuře. Práce se zdála být potřebná a téma nejenom pro mě palčivé.
Čím více jsem o psaní tématu rozvažovala a snažila se mu dát nějakou obsahovou a strukturní podobu, docházelo mi, že mi chybí jedna základní znalost, bez které dobrou práci o islámu nenapíšu. Chyběla mi totiž znalost arabštiny. Na začátku třetího semestru jsem se proto začala poohlížet po jazykovém kurzu arabštiny. Chtěla jsem si dobře vybrat. V dnešní době se stalo moderním učit se nezvyklé jazyky, kterými se mluví v neevropských zemích, takže se mnoho mých známých a kamarádů vrhlo na studium čínštiny, japonštiny nebo jiného exotického jazyka. Málokdo z nich však uvažoval o arabštině. Jakoby i vůči samotnému arabskému jazyku vznikaly předsudky. Chtěla jsem si vybrat jazykovou školu, která nepodléhá módním trendům a která se bude výuce arabštiny věnovat již delší dobu. Po zhodnocení nabídek a doporučení jsem se přihlásila na arabštinu do školy Tutor. Přestože jsem se nejdříve obávala příliš komerčního způsobu výuky, musela jsem se sama sobě smát. Vlastně jsem si nakonec ani neuměla představit, jak by se komerčně mohla arabština vyučovat a jak by se mohla stát masovou záležitostí, tedy alespoň u nás v Čechách. Na lekcích jsem se setkala výhradně s těmi lidmi, kteří měli k arabskému světu nějaký zajímavý a hlubší vztah, který je ke snaze naučit se arabsky přivedl. Setkala jsem se tak s budoucí manželkou tureckého obchodníka, mladým párem, kteří se chystali na cestu po arabsky mluvících zemí i postarším pánem, který se chtěl pustit do obchodování s arabskou kulturou. Každý měl svůj vlastní důvod, proto měl i každý z nás svou motivaci. Na hodinách tak fungovala super atmosféra, kdy jsme se skutečně snažili se v rámci našich možností na lekce připravovat. Společně jsme se scházeli občas i mimo kurz, navštěvovali s kurzem výstavy o arabském světě, doporučovali si filmy i literaturu. Brzy jsem se přistihla, jak mě přestávají bavit všechny povinné předměty ve škole, které se netočí kolem islámu a arabského světa. Naprosto jsem jeho kouzlu podlehla. Po roce studia arabštiny mi bylo jasné jedno. Sice jsem si vybrala obor, který mě baví, ale existuje ještě jedno studium, které mě naplňuje radostí ještě více. Bylo mi jasné, že tím, co bych chtěla v životě dělat, jsou arabská studia – studia arabštiny a arabské kultury. Byla jsem ale na začátku třetího ročníku a měla před sebou závěrečné bakalářské zkoušky. Ze školy jsem nechtěla rozhodně odejít, a tak jsem se rozhodla studium bakaláře dodělat a pokusit se dostat na nový obor, a to arabistiku. Do kurzů arabštiny jsem docházela i druhým rokem, takže mi její lekce sloužily jako kontinuální příprava k přijímacím zkouškám. Kdykoliv jsem potřebovala konzultovat problém z jazyka, mohla jsem se obrátit na svého lektora, a kdykoliv jsem potřebovala vyřešit problém z oblasti náboženství, mohla jsem se dojít zeptat svých profesorů. Bakalářská práce mi také sloužila jako určitý typ přípravy, proto jsem byla nadšená, když jsem na arabštinu byla přijatá. Přestože jsem si na začátku studia vysoké školy říkala, jak je nevýhodné věnovat se pouze jednomu oboru a z toho důvodu chtěla studovat religionistiku jako obor široký a různorodý, najednou jsem se zařadila do zástupu studentů, kteří si našli pouze jednu vlastní oblast. Přesto studia religionistiky nelituju. Získala jsem jím obrovský přehled a bez něj bych se třeba k arabštině nikdy vůbec nedostala.