Když k nám dorazila čínská mánie
30. 11. 2010
Obecně se říká, že si vybíráme partnery podle svých rodičů. V případě mě jakožto dcery bych se tedy ve svém výběru měla řídit vzorem svého otce. Jakmile se však podívám na svého přítele a na mého otce, napadá mě mnoho rozdílů. Jedním z nejnápadnějších je ten, že můj otec není impulzivní blázen. Tím totiž můj přítel je, a to absolutně.
Jako celkem aktivní člověk jsem si vždy po svém boku představovala akčního partnera. Baví mě chodit na nejrůznější kulturní akce, sportovat, bavit se s kamarády, cestovat, zkoušet nové aktivity. Někdy se mi dokonce stávalo, že mi lidé v okolí tvrdili, že jsem někdy až příliš aktivní. To však tvrdili do té doby, nežli potkali Jiřího. Jiří se z pozice spolužáka totiž vyšplhal na pozici přítele, spolubydlícího a nejlepšího kamaráda zároveň. Náš celkem spokojený vztah však dokázal téměř vždy v tu nejnevhodnější chvíli dostatečně opeprnit. Jeho hlava plná kreativních nápadů je totiž extrémně rychle spojená s jeho tělem, proto jakákoliv jeho myšlenka rychle přechází do akce. Jednou jsem se tak probudila a místo kávy ke snídani dostala tandemový seskok padákem na ten samý den odpoledne. Jindy jsem byla i násilím odvezena na výlet na druhou stranu republiky jen proto, že se Jiřímu zdálo, že jsme nikam dlouho nevyjeli. A nevadilo, že jsme se ocitli zrovna před ocelárnami Třinec. Poslední jeho záchvat aktivity mě však položil na lopatky. Myslela jsem, že na mě jde má poslední hodinka. A já rozhodně nechtěla umřít mladá. Jiří totiž rozbil své prasátko stavebního spoření a pro nás oba zakoupil letenky do Šanghaje. Zpáteční letenka však byla až za 18 dní. Bylo tedy jasné, že letenky symbolizují něco mnohem zásadnějšího. Tím nebyl šílený let přes půl světa, ale 18ti denní pobyt v Číně! Já ale do Číny rozhodně nechtěla a navíc, já ani čínsky neuměla, ani jsem se nikdy o čínskou kulturu nezajímala. Já ani nejedla čínské jídlo!
Jakmile jsem celá zbledla, Jiří mi začal s entuziasmem jemu vlastním vysvětlovat, že Čína je momentálně jasným světovým vůdcem dění a že jestliže nechceme ve svých životech zůstat mimo, musíme Čínu navštívit a pochopit její kulturu. Jiří už viděl, jak v Číně navazujeme kontakty, začínáme obchodovat, bohatneme a jsme šťastným párem mladých sinologů. Na to jsem mu však odvětila, že nechápu, jak chce poznávat čínskou kulturu, když nezná jazyk. Bohužel, i na to byl připraven. Zbytek ze stavebního spoření totiž nainvestoval do jazykového kurzu čínštiny! Marně jsem protestovala, že bych se ráda učila jiný jazyk, zlepšila si angličtinu nebo se naučila vytouženou francouzštinu. Nebylo zbytí. Kurz čínštiny byl zaplacený a já se do Tutoru trpně dostavila na první hodinu. Naprosto znuděná, znechucená a otrávená jsem dosedla do lavice vedle natěšeného, usměvavého a pozitivního Jiřího. Jiřího, kterému jsem v tu chvíli chtěla utrhnout hlavu a uvařit si ji v čínské polívce. Po první hodině jsem to ale byla já, kdo se tvářil jako buddha – s klidným úsměvem převahy. Jiří totiž nepřišel jenom o stavební spoření, ale také o iluze. Jeho čínské plány začínaly mít trhliny. Naučit se čínsky se totiž po první hodině jevilo jako nepřekonatelný problém. A nejenom po první hodině, i po druhé, třetí a desáté. Jiřího aktivita se totiž ukázala mít zásadní druhou temnou stránku. Nikdy se nepustil do dlouhodobějšího akčního plánu a najednou se ukázalo, že dlouhodobé projekty nebudou jeho silné stránky. Během jednoho den něco vymyslet, nejlépe ještě daný dne akci zrealizovat, nejpozději den druhý ji dokončit, to bylo jeho silná parketa. Na desáté hodině mu však už jeho šťáva začala docházet společně s uvědoměním si toho, k čemu nás oba upsal. U mě však nastal přesně opačný zlom. Něco se ve mně takzvaně „šprajclo“ a já si řekla, že skrze čínštinu se prostě musím překousat. Na hodinách se naše role proto rychle vystřídali a tím, kdo domů začal nosit čínské nudle z bistra, ve knihkupectvích skupoval encyklopedie o historii a kultuře Číny ve velkém, jsem náhle byla já. Společné víkendy jsem chtěla trávit psaním úkolů, poslechem nahrávek nebo kreslením nových znaků. Jakékoliv pokusy odlákat se mě od čínštiny se začaly ukazovat jako dráždění hada bosou nohou. Veškerý můj kalendářní rok se tak začal točit okolo odjezdu do Číny a lekcí čínštiny. Nakonec jsem to byla já, kdo musel Jiřímu osvěžovat v paměti důvod, proč se rozhodl jet do Číny. Měli jsme být in v rámci světového dění a o krok napřed před všemi blázny, co se ještě dneska učí evropské jazyky. Přestože Jiří připouštěl, že v tomhle měl jako vždy pravdu, na hodinách čínštiny začínal stále častěji chybět. Výmluvy se vršily a já se cítila jako matka desetiletého dítěte, kterému se nechce do školy, když jsem ho tahala z gauče, aby se oblékl a vyrazil se mnou na hodinu. Jak ale správná matka ví, snažení nese své sladké plody. Jako se nakonec i sousedovic Pepíček naučí zahrát stupnici na housličky, podobně se i Jiří prokousal prvním semestrem čínštiny a společně se mnou nastoupil do semestru druhého.
Čím více se náš odlet blíží, tím více propuká panika, že jsme nedostoupili znalosti ani dvouletého dítěte. Samozřejmě, po třičtvrtě roce výuky čínštiny nelze očekávat, že se hned na letišti v Šanghaji dáme s místními do řeči. Přesto ve mně hlodá červ pochybnosti, zda jsem se neměla snažit trochu více. Jiří už vzhledem ke svému černému svědomí ohledně učení se čínsky zčernal a červ ho prolezl skrz naskrz. Každým dnem jsme tak očekávali, kdy dorazí cestovní horečka. Popravdě nevím, zda to byla horečka cestovní nebo jiného původu, ale horečka Jiřího skutečně schvátila. Schvátila ho do té míry, že jsme týden před odjezdem místo pro nové spacáky jeli pro záchranu Jiřího života do nemocnice. Tam mu lékaři diagnostikovali jakousi exotickou nemoc, kterou získal od svého nejlepšího přítele právě se vrátivšího z dovolené z jižní Africe. Jiří tedy ještě předtím, než vyrazil do Asie dostal nemoc z afrického kontinentu. Nepřipadalo však v úvahu, že by se letenky rušily. A tak jsem musela týden před odletem do Číny hledat nového Hanzelku k mému Zikmundovi. Našla jsem a nemohla jsem se více divit. Můj otec mi navrhl, že se do Číny vydá se mnou. Prý je to nejlepší současná investice, naučit se čínsky a vyjet poznat čínský trh a kulturu. Valila jsem oči. Tohle jsem skutečně nečekala. Nakonec si možná přece jenom vybíráme partnery podle vlastních otců.